Leril 01: Leril Pytlikova a rodiče ze Dna Pytle

Leril naposledy koukla na Mebura. Domů se jí vůbec nechtělo. Věděla, že jestli rodiče zaslechli tu zprávu od orla hned se dovtípí. Otevřela branku, která lehce zaskřípala a vklouzla na zahradu. Zavřela za sebou a kráčela po schodech. Každý krok byl těší a těší. Otevřela dveře domu a hned na ni oba dva rodiče spustili.

"Kde si byla?" " Co si dělala?" ptal se otec. "Co tvoje chůva? Co jí to provedla?" křičela na ni matka zděšeně.

" Jen spí. Byla jsem venku a povidla si s kamarádem. " odpověděla na otázky obou rodičů.

Táta si mě s nedůvěrou prohlédl:" S kamarádem? Nebyl to ten obří pobuda, co tě přepadl, když si stáčela náš med?"

Ano, byl. " odpověděla po pravdě, i kdyby jim zalhala nic by se nezměnilo.

"Zakázal jsem ti se s ním scházet." Otec byl opravdu naštvaní. "Dneska ještě ten orel s tou hloupou zprávou. Půjdeme si promluvit do kuchyně."

Otec zavelel a obě dvě ho následovali. Sedli si společně za stůl a otec začal: "Ta zpráva se mi vůbec nelíbila. Doufám, že nepřemýšlíš, že by si odešla?"

"Ano, přemýšlela jsem a chtěla s vámi o tom mluvit. Přála bych odejít. " odpověděla po pravdě.

"Holčičko, a co by si tom světě dělala?" zeptala se matka. Zadala se mi jiná jako by v ní ožila krev Bralů.

" Jsme Pytlíkové ze Dna pytle a my takové věci neděláme ani o nich nepřemýšlíme. " Bouchl rozzlobeně do stolu otec.

" Otče, máme v sobě kapku krve Bralů a ti jsou zvídaví." oponovala mu.

"Bralové nejsme ani za nic. Pytlík žije a umírá jen v Hobitině. Ode dneška budeš jen v noře. Budeš pomáhat matce s kuchyní a úklidem, dokud tě to nepřejde." odsoudil jí otec k vězení ve vlastní noře. Byla rozzlobená, a proto utekla do svého pokoje.

Druhý den jí mamka zaklepala na dveře.

" Leril, pojď mi prosím pomoct." prosila mamka.

" Proč? " ptala se a rozhodla se pro stávku, i když to bude znamenat další trest.

"Leril, holčičko vím, jak cítíš. Chtěla bych ji s tebou, ale nemůžu. Vím, moc dobře co jsou Bralové zač. Blázniví podivíni a do všeho se hrnou. Kdybych byla na tvém místě, odešla bych." matka se rozmluvila. Leril byla opařena. Netušila, že maminka chtěla někdy odejít za dobrodružstvím. Otevřela. Maminka se na ni usmála a ona na ni." Myslím si, že by ses měla vydat na cestu, co nejdříve. Zabalila jsem ti vše potřebné." Šla do kuchyně. Leril jí následovala.

" Musíš odejít dřív, než se otec vrátí." zdůraznila ji. Leril nestíhala. Mamka ji podávala batoh.

"Máš tam i svoji mapu. Papíry a tužku na psaní. Kapesníky. Vez si vycházkovou hůl a plášť." informovala mě.

"Kde přišla na ty věci?" divila se Leril.

" Udělala jsem si tajný seznam věcí, které bych si měla vzít s sebou, kdybych odešla do velkého světa. Ty by si o to neměla přijít, i když se s tebe snažím dělat někoho jiného. Zůstaň, jaká si. " Maminka ji obejmula a Leril byla celá jako očarovaná.

" Děkuji mami, moc si toho vážím. " vykoktala Leril a vzala si na sebe plášť, do ruky hůl a na záda cestovní ruksak. Vyšli jsme společně ven a obejmuli se." Na brzkou shledanou. "zamávala mi maminka, když byla za brankou." Na brzkou shledanou. " Obrátila se a vyrazila na cestu z které se dlouho nevrátí.